Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V nádherné porevoluční době, když se kromě hranic otevíraly i cesty, kterými k nám proudily i nahrávky zahraničních interpretů do té doby neznámých, bylo opravdu z čeho vybírat. Ať šlo o jakýkoliv žánr, tak prakticky vše bylo pro nás nové, neokoukané a zajímavé.
Jedním z nejpopulárnějších žánrů té doby bylo bezpochyby „grunge“, které k nám vtrhlo s velkou intenzitou a kapely jako NIRVANA, PEARL JAM, nebo SOUNDGARDEN byly mezi mladými rázem jedny z nejoblíbenějších. V závěsu za nimi se hlásily o nové fanoušky i skupiny, které k této nové vlně vyloženě nepatřily, nicméně s ní byly hudebně dost natěsno provázány.
Typickými představiteli byli i recenzovaní SONIC YOUTH, kteří byli sice od Seattlovské scény zeměpisně dost vzdáleni (pochází z New Yorku), ale i tak byl jejich vliv na tamní seskupení patrný. V roce 1992 si to přihasili na scénu s albem „Dirty“, které bylo pro mě osobně první a dost intenzivní setkání s jejich tvorbou.
Pokud bych měl nějak shrnout to, čím si mě, coby začínajícího puberťáka, tato deska (resp. kapela) získala, musel bych upřímně přiznat, že ta první fáze obdivu nezačala ani tak kvůli hudbě samotné, jako spíš díky image hudebníků, která mi v tu dobu přišla neuvěřitelně zajímavá a ve srovnání s již zmíněnými kapelami se mi líbil i ten fakt, že SONIC YOUTH nebyla tak provařená značka. NIRVANU, nebo FAITH NO MORE poslouchal skoro každý, zatímco SONIC YOUTH byla kapela „pro znalce“. Díky klipům ke skladbám „Youth Against Fascism“, „100%“ a „Sugar Kane“ jsem se rozhodl „Dirty“ bezpodmínečně obstarat a po důkladném poslechu mi začaly imponovat i jiné věci, než skejťácké čepice baskytaristky a fakt, že kytarista jezdí hůlkou po hmatníku a vyluzuje díky tomu neobvyklé tóny.
Skladby na desce oscilují mezi neurvalými, agresivními a špinavými kousky jejichž autorem je povětšinou Kim Gordon, přes posluchačsky široce přijatelné singly (hlavní autor Moore) a rozmáchlé melancholické eposy, kterých je sice nejméně, ale mě osobně právě tyto písně „přivrtaly“ k desce definitivně. O „Theresa´s Sound-World“ mohu i dnes, i když jsem posluchačsky již úplně někde jinde, prohlásit, že výraznou měrou přispěla k formování mého hudebního vkusu, respektive mých nároků na hudbu a míru její náladotvornosti. Tento song považuji zároveň za nejlepší z celé nahrávky.
Ze všech obsažených písní je patrná záliba kapely v experimentování a nekonformním pojetí hraní. Prakticky nikde se neopakují a každá sloka, každý refrén je při opakování zahrán jinak než v předchozím případě. Nádherná syrovost a pestrost, žádné kudrlinky kolem, prostě poctivá hudba až na dřeň. To je to, co dělalo „Dirty“ zajímavým tehdy a funguje to i dnes, po dvaceti dlouhých letech.
1. 100%
2. Swimsuit Issue
3. Theresa's Sound-World
4. Drunken Butterfly
5. Shoot
6. Wish Fulfillment
7. Sugar Kane
8. Orange Rolls, Angel's Spit
9. Youth Against Fascism
10. Nic Fit
11. On the Strip
12. Chapel Hill
13. Stalker
14. JC
15. Purr
16. Créme Brûlèe
Diskografie
The Eternal (2009) Rather Ripped (2006) Sonic Nurse (2004) Murray Street (2002) NYC Ghosts & Flowers (2000) A Thousand Leaves (1998) Washing Machine (1995) Experimental Jet Set, Trash and No Star (1994) Dirty (1992) Goo (1990) Daydream Nation (1988) Sister (1987) EVOL (1986) Bad Moon Rising (1985) Confusion Is Sex (1983) Sonic Youth (1982)
Čo napísať? SONIC YOUTH vydali lepšie albumy zopár rokov predtým aj desať rokov potom. "Dirty" vo svojej dobe (chvalabohu) nezaznamenal ani veľký komerčný úspech ako odpoveď na senzáciu NIRVANY a jej "Nevermind", čo zase sklamalo ambiciózneho vydavateľa. Aj napriek tomu ide po dvadsiatich rokoch o viac než dobrý spôsob, akým sa dá zoznámiť s tvorbou práve mlčiacej legendy, ak ste to doteraz neurobili, a dostať sa až k epizódam, kde bola jej tvorba viac na hrane, intenzívnejšia a inovatívnejšia.
2. listopadu 2012
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
hauby
9,5 / 10
pro mě perfektní alternativní kytarovka, ve své době často poslouchaná...
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.